Vietnamská kulturní identita

současnost

Česká republika neuznává vietnamské obyvatelstvo na našem území jako menšinu a její zástupce není v Radě vlády ČR pro národnostní menšiny jako člen. Pouze jeden její zástupce tam působí jako host. Český statistický úřad eviduje k 31.12.2007 50955 vietnamských státních příslušníků, vzhledem k tomu, že v rámci tohoto etnika dochází k migraci po Evropě a že odborníci hovoří o poměrně silné nelegální migraci, tak celkový odhad počtu vietnamského obyvatelstva na našem území je zhruba mezi 90 a 100 000 Vietnamci. Celé etnikum je na našem území rozloženo rovnoměrně, vyšší koncentrace vietnamského obyvatelstva je ve větších městech(Praha, Brno, Ostrava, Plzeň) a v příhraničních oblastech s Německem(Železná Ruda). Kromě nejmladších generací jsou Vietnamci uzavřeným etnikem se silnými sociálními vazbami v jejím rámci, navenek působí uzavřeně a kontakty s majoritní společností nevyhledávají. Mají své předáky, či jakési zprostředkovatele, kteří s nimi nebo za ně řeší kontakty s úřady a podobně. Vietnamská migrace do ČR je způsobena částečně historicky – pomocí ČSSR nově vzniklému státu a z další části se v současnosti jedná o migraci motivovanou ekonomickými hledisky. Většina vietnamského obyvatelstva přichází do ČR za výdělkem a plánuje po několika letech odchod zpět do vlasti, ten se však většinou nekoná, takže jednotlivci, části rodin i celé rodiny zde žijí v určitém vakuu, kdy se snaží vydělávat, aby mohli odjet do vlasti a zároveň zde setrvávají, aby vydělali více a mohli podporovat své příbuzné ve Vietnamu, či jim pomohli vycestovat do České republiky. Nejmladší generace vietnamského obyvatelstva žije v poněkud odlišné situaci. Jsou to žáci, či studenti nejrůznějších škol od základních až po vysoké s valnou většinou velmi dobrými studijními výsledky a za svůj domov považují ČR nebo uvažují o odchodu dále do západní Evropy, ale zároveň se cítí být Vietnamci, bohužel už neovládají zcela vlastní jazyk a ani se nechtějí vracet domů. Nepatří tedy ani do menšinové ani do většinové společnosti.

historie

ČSSR byla čtvrtým státem, který Vietnam uznal a v souvislosti s mezistátními dohodami uzavřenými v rozmezí let 1956 až 1980 financovala vzdělávání vietnamských občanů. Do roku 1983 lze mluvit o čtyřech vlnách vietnamské migrace. První byla v roce 1956, kdy bylo do republiky přijato 100 dětí. Další pak na začátku šedesátých let, kdy do ČSSR přilétali vybraní studenti a aspiranti technických, ekonomických oborů, během války ve Vietnamu byly přijaty také dvě skupiny sirotků, větší část z nich se později vrátila zpět do vlasti. 3.vlna pak přicházela až do roku 1974, kdy se jednalo kromě studentů a učňů i o pracovníky, kteří přijížděli na zaškolení v oborech strojírenství, metalurgie či spotřební průmysl. Ve skutečnosti však většinou pracovali ve směnných provozech, které byly „pod úroveň“ československých pracovníků. V sedmdesátých letech bylo v republice kolem 5000 vietnamských občanů. Čtvrtá, poslední, vlna přišla po mezistátních dohodách uzavřených v letech 1979 a 1980, to narostl počet vietnamských občanů až na 35000 v roce 1983. Svůj plat pak využívali k povznesení rodiny a nákupu ve Vietnamu nedostatkového zboží či k obchodování s nedostatkovým zbožím tady v republice. Vždy absolvovali přípravný kurz v českém či slovenském jazyce, buď ještě před odletem do ČSSR nebo po přistání zde, kdy byli umístěni v karanténě. Tento kurz byl však většinou nedostatečný a nenapomáhal odbourání jazykové bariéry. V roce 1990 byly mezistátní dohody zrušeny a začal hromadný odsun vietnamských pracovníků zpět do vlasti. Mezi roky 1990 a 1992 byly pak vytvořeny imigrační mechanismy díky kterým zde část vietnamských občanů mohla setrvat a vznikla tak standardní ekonomicky motivovaná migrace. Československo a později Česká republika se stala cílovou, nikoli přestupní zemí. Vietnamci vytváří na našem území do sebe orientované „rodinné“ komunity s lokální strukturou a hierarchií založenou na tradičních asijských či konfuciánských principech.

instituce

Pracovní nasazení a charakter vztahu k většinovému obyvatelstvu v ČR je určitou bariérou k větší míře integrace vietnamské kulturní identity. Přesto existuje několik sdružení, či organizací jejichž cílem je propagace vietnamské kultury, integrace vietnamského obyvatelstva nebo seznámení s vietnamskou kulturou a navázání vzájemných vztahů. Klub Hanoi vzniklý z bývalého spolku studentů vietnamistiky na FF UK je od roku 2004 občanským sdružením otevřeným všem, kteří se zajímají o Vietnam či o vietnamskou komunitu žijící v ČR. Jedním z cílů tohoto sdružení je využít kulturní odlišnosti této komunity jako vkladu a vytvořit z ní aspekt, který by obohatil českou společnost a zároveň by ovlivnil vnímání vietnamské komunity. Mezi další cíle patří propagace vietnamské kultury a integrace Vietnamců do společnosti. Podobné cíle má i občanské sdružení Klub Bambus, které sídlí v areálu neoficiálního vietnamského centra v Praze – SAPA, její velmi činorodý představitel a zakladatel Ing. Tung, ten organizuje vydávání dvojjazyčného časopisu pro žáky vietnamské národnosti v ČR, pořádá také kurzy vietnamštiny i češtiny. Toto sdružení organizuje také divadelní kroužek či další aktivity. Mezi nejvýznamnější počiny pana Tunga patří vydání skript „Čeština – základní kurz pro Vietnamce“, kromě této publikace napsal pan Tung ještě další: „Vietnamci v Praze“. Česko-vietnamská společnost, Svaz Vietnamců v České republice kromě jiných aktivit pořádala ve spolupráci s městem Slaný a pod patronací vietnamského velvyslanectví „Dny vietnamské kultury ve Slaném 2006“. Tato aktivita měla přiblížit obyvatelům města kulturní identitu, která je ve městě významnou podnikatelskou silou. Jednalo se o promítání filmů, výstavy obrazů, knih a fotografií, přednášky a besedy. Česko-vietnamská společnost s úspěšným podnikatelem Marcelem Winterem v čele vydává dvojjazyčný časopis Česko-vietnamský zpravodaj, ve kterém informuje o dění ve Vietnamu i o dění v ČR ve vztahu k vietnamské minoritě a poskytuje rady a doporučení usnadňující život na našem území a je partnerem integračního projektu v oblasti zdravotního pojištění stejně jako Svaz Vietnamců v české republice.

zajímavosti

Ve Vietnamu se neslaví narozeniny, nýbrž dny úmrtí nejbližších předků či rodinných příslušníků: na oltář se jim obětují tradiční jídla, která po obřadu rodina sní.

K předkům se Vietnamci modlí také téměř (v závislosti na tvaru měsíce na obloze) každý patnáctý den v měsíci.
Vždy patnáctého ledna a července se na velké hostině sejdou všichni příslušníci
jednoho rodu: povinnost uspořádat ji má jeho přední člen.
 
Čínský kalendář je jedním z nejstarších datovacích systémů. Čínský kalendář je vedle Číny dosud používán v Koreji a Vietnamu. V současné době je v těchto zemích používán společně s Gregoriánským kalendářem, který je nazýván západním, nebo jangovým kalendářem. Tradiční čínský kalendář je nazýván zemědělský kalendář, nebo také jinový kalendář.

Čínský kalendář (respektive vietnamský) je kalendářem lunárním. Rok čínského kalendáře se skládá z 12 měsíců o 29, nebo 30 dnech a má tedy 354 - 355 dnů. Pro vyrovnání kalendáře se solárním rokem jsou vkládány doplňkové měsíce, což bylo např. v Číně velmi populární, protože v takovém roce byla Číňanům vyplácena mzda za třináct odpracovaných měsíců. Doplňkový měsíc se vkládá za některý z pravidelných měsíců a označuje stejným číslem. Takový rok má 384 - 385 dnů.
 

Recepty vietnamské kuchyně