„Malovat jsem začala až tři měsíce před přijímačkami na střední školu,“ říká držitelka Ceny kritiky udílené mladým výtvarníkům.
Lada Gažiová působí plaše, její obrazy malované spreji na plátno hloubavě. Tedy alespoň na mě. I když asi i na ostatní, i přes své mládí (je jí dvacet šest let) má totiž za sebou pět samostatných výstav a sedmadvacet společných. Získala dvě ceny – The Sovereign European Art Prize v roce 2007 a Cenu kritiky pro mladé výtvarníky z roku letošního. Lada studovala Školu užitkového výtvarnictva – obor keramika, porcelán v Košicích. Poté na Fakultě umění spadající pod Technickou univerzitu v Košicích malbu v ateliéru akademického malíře Adama Szantpetéryho. Pak pokračovala na AVU u Vladimíra Skrepla v ateliéru Malba 2. V současné době se věnuje malbě na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru konceptuálního a intermediálního umění, jenž vede Jiří David. V roce 2006 absolvovala stáže na Ecole Estienne Supriere v kouzelné Paříži.
Lado, pocházíte z rodiny obdařené sklonem k muzice, sestra herečka, otec i matka hráli oba v mládí v kapelách. Vy sama hrajete na klavír a bicí. Pokud vím, rozhodovala jste se mezi konzervatoří a výtvarným směrem. Proč dneska někde neřádíte na pódiích?
Občas řádím, hraji ve dvou kapelách, ale profesně jsem se rozhodla jít jiným směrem. Vlastně rozhodlo to, že jsem si naivně myslela, že na konzervatoři by mě čekala hrozná dřina. Malování mi přišlo lehčí. Představovala jsem si, že něco namaluji a bude to. Samozřejmě mi poměrně zakrátko došlo, že to tak jednoduché není, ale přesto mě to začalo bavit, já se do toho úplně přirozeně ponořila. A máte pravdu, maminka je sice klinická psycholožka, tatínek chemický inženýr, oba ale v mládí hráli a zpívali, tatínek na kytaru, maminka na housle – tak se vlastně i poznali. V tomto ohledu mě a sestru velmi inspirovali.
Vzpomenete si, kdy se ve vás výtvarný talent objevil?
Já u sebe zpočátku žádný talent nerozeznávala a nikdo ho u mne nejdřív nepozoroval. Skutečně, v hodinách výtvarné výchovy jsem patřila spíše k těm nevýrazným. Žádné výtvarné kroužky, ale soutěže pěvecké, recitační. Taky jsem zpívala. Malovat přišlo, až když mi bylo čtrnáct – v osmičce.
Co vás to tak napadlo?
Toužila jsem jít na školu někam mimo moje město a věděla jsem, že mohu jít buď na konzervatoř nebo na uměleckou školu. A tak jsem začala tři měsíce před přijímacími zkouškami malovat a oni mě nakonec přijali. Beru to jako takový zázrak. I rodiče tomu nemohli věřit, přestože mě hodně podporovali, i když mě soustavně od školy uměleckého směru odrazovali. Kvůli nejisté budoucnosti. Počítali s gymnáziem, já si ale přijímačky vydupala a vzali mě! Ještě dnes se tomu rodiče smějí.
Proč vás lákal život mimo Spišskou Novou Ves?
Je malinká a já chtěla žít od malička ve větším a kulturnějším městě plném příležitostí.
Poznamená nějak člověka život ve Spišské Nové Vsi – myšleno obecně život v malém městě a srovnání s městy hlavnějšími, kde tepe život – kulturní, společenský, víc lidí, víc zábavy, příležitostí – jak říkáte, ale také více stresu a ve srovnání s tím vyrůstání někde, kde jste díky absenci toho všeho nucena trochu víc hloubat, přemýšlet o životě, vaší roli v něm, o směrech vašeho dalšího bytí.
Skoro si myslím, že si člověk víc váží všech těch příležitostí a svobody, kdy se může rozhodnout, kam půjde, na jaký koncert, do kterého divadla a s kým. S rodinou, hodně maminkou a sestrou jsme byly zvyklé za kulturou cestovat i do jiných měst.
Visí vaše obrazy doma u rodičů?
Zatím ne, sice jim nějaký ten obraz vždycky daruji, ale pak jim ho zase vezmu a použiju ho na výstavu. No, musím jim to vynahradit a zase jim něco namalovat, ale až po diplomce, teď nemám moc času.
Jak obtížné je najít si mezi takovým množstvím talentovaných výtvarníků a spolužáků svůj specifický styl?
Je to opravdu těžké, nejdříve jsem v roce 2004 začala s kombinací akrylu a spreje, potom jsem si uvědomila, že nejlepší způsob jak dosáhnout nálady obrazu, jakou ji chci mít, je prostě nechat tu malbu nastříkanou spreji na syrovém plátně. Vypadá to tak, že si něco naskicuji, pak vyrobím z papíru šablony a pak už sprejuji. Barvy můžete míchat, vytvářet mícháním sprejů, ale existuje i poměrně slušná nabídka různých odstínů jednotlivých barev.
Malba sprejem to připomíná graffiti, ne?
Ano, trošku jsem převzala styl, jazyk a techniku grafitti street a používám ji na plátně. Líbí se mi, že se nedotýkám obrazu jako klasický malíř, pouze na plátno stříkám a mám k němu takový odstup. Je to určitý způsob odosobnit se od obrazu a zároveň nechat náměty vycházet z osobních záležitostí.
Máte ráda odstup od některých témat a také lidí? Mám pocit, že jste spíše introvert, což ale ke štírům (lunární znamení Lady)také patří.
Určitě je dobré mít ve všem nějaký ten odstup. Ale není to jednoduché. Snažím se hodně o věcech přemýšlet. Vím, je mi 26 let a mám se ještě co učit, a sama si uvědomuji, že mám před sebou ještě dlouhou cestu. Často jsem navštěvovala maminčinu ordinaci, možná i díky znalosti trápení některých lidí mě zajímá, co se děje kolem mě, kolem nás, s naší planetou, přemýšlím o tom. A ano, jsem spíš plašší, na rozdíl od sestry, která je extrovert. I proto se může věnovat právě herectví. Já byla v dětství hodně nemluvná, teď čím jsem starší, tím víc komunikuji a učím se být společenštější.
Vaše obrazy působí, aspoň na mě, hodně emocionálně, takže mají hloubku, zosobňují témata, nad nimiž se musí uvažovat. Leckterá jsou smutná. Často saháte po velmi výrazných momentech, jakými jsou například Beslan nebo romská témata týkající se svobody, identity. Proč si vybíráte takto silná témata? Souvisí to se sociálním uměním a tím, jak vnímáte vy sama umění a jeho roli?
Moje obrazy mohou být i veselejší a myslím, že i některé takové mám. Přesto je dobré upozorňovat na důležitá a silná témata. Je důležité se nad nimi zamyslet, protože svět není přeci růžový a já se snažím malovat to, čeho si všímám. Reflektuji svět tak, jak ho vnímám já. Doufám, že sociální cítění mám. Rodiče nás k němu vedli a já jsem v tomhle směru citlivá nebo se aspoň snažím být. A navíc si myslím, že úlohou umění je být současné a zachycovat dobu a to, co se kolem děje.
Včetně ekologie, globalizace, rasismu a příliš velkého důrazu na identitu danou národností nebo etnicitou? Co si myslíte o životě současné generace? Vy si asi vybíráte prostředí vám bližší, ne? Umělci, ale také kontakt s punkovou komunitou v období dospívání…
Neumím zevšeobecnit. Někteří mladí si nevšímají ničeho a jsou povrchnější, ale myslím, že spousta lidí dnešní generace naopak nad těmito tématy hloubá, zajímají je, hledají znovu filosofii dobrou pro jejich způsob života. Aspoň mám ten pocit z lidí, kteří mě obklopují. V punkové komunitě jsem se pohybovala, protože se mi líbily názory na svět lidí vyznávajících tento styl. Nejedli maso, byli pacifisti, proti vojně. Zajímala je ekologie i problém rasismu. Byli to mí kamarádi, založili jsme kapelu, psali společně texty a dokonce vydávali časáky. Také jsme se angažovali v otázkách ekologie, rasismu a zvířat.
Když se vrátíme k identitě, k hledání, vytváření postojů a pochopení, kým chci být a za co mě má společnost až po to, že nejdůležitější je vnitřní rozhodnutí, zda chci já sama být víc malířka, Slovenka, žena, muzikantka nebo Romka. Není zbytečné, že nás společnosti a okolí tlačí do jasného vymezení identity? Vždyť se přece v každém z nás prolíná tolik aspektů. Měla jste s tím problém?
Já to musela začít řešit ve třetí třídě na základce. Mí spolužáci se mi posmívali, že jsem tmavší. Hrozně jsem se styděla. A rodiče přede mnou do té doby nikdy o tom, že bych byla Romka, nehovořili. Od té doby jsem se schovávala před sluníčkem, abych nebyla ještě tmavší. A já se trápila, snažila jsem se, abych vypadala jinak, změnila jsem se. Dlouho jsem byla z toho důvodu pro okolí uzavřená. V podstatě myslím, že až na vysoké škole jsem si nějak řekla, že se nemám za co stydět. A hlavně, já nepovažuji za tak důležité to, kým jsme. Podstatnější pro mě je, jestli je někdo kvalitní člověk.
Kdy se začaly prvky týkající se částečné romské identity objevovat na vašich obrazech?
Myslím, že v roce 2005. Mám několik obrazů, kde řeším.
Pracujete často se staršími atributy romství… kočovný vůz, romští houslisté s knírky na romské svatbě, teď nejčerstvější obraz, který jsem neměla možnost vidět znázorňuje maringotku, kterou vzduchem táhnou ptáci. To mi připomíná svobodu, osvobození se od něčeho. Vnímám to správně? Znamená to, že vy jste osvobozena od vymezujících hranic určujících, kým je člověk víc, zda Čechem, Slovákem nebo Romem?
Necítím se víc jako Romka, ani jako Slovenka a přestalo to pro mě být podstatné. Spíše řeším, zda se chovám a žiji správně. A ti romští houslisté, jde o výjev ze svatby. Tatínek mě poprvé vzal mezi Romy a to na svatbu v roce 2005 a tam jsem zažila doopravdy takovou rodinu. Byla jsem úplně fascinovaná, jak je to romství nádherné. Je strašně krásné, když je rodina pohromadě. No a tam se právě objevil tento výjev. Bylo to třetí den svatby, otec se synem, který se ženil, plakal a za nimi hrála živá muzika.
Co vás na tom fascinuje, schopnost vyjádřit pocity?
Ano, ta schopnost vyjádřit emoce i to, jací ti lidé jsou, jak strašně ctí rodinu a jak je to pro ně samotné důležité.
Jste zásadový člověk?
Doufám, že ne. Být zásadový, to je jako vymezovat se. Např. mnoho zásadových lidí nepovolí ve svém názoru, protože oni mají v zásadě nějaký svůj názor. A já mám raději lidi, kteří jsou otevření jiným názorům. Třeba mají nějakou svou zásadu, ale jsou ochotni uvažovat o jiných alternativách. Samozřejmě, že mám základní morální zásady, např. desatero božích přikázání.
Co pro vás znamenala Cena kritiky za mladou malbu? Jste vlastně první člověk, který získal toto ocenění, uděluje se totiž mladým autorům čerstvě – od letošního roku.
Je to fajn, v komisi seděli lidé, kterých si velmi vážím. V profesním životě umělce jsou podobná ocenění významná, mohou přinést potvrzení toho, že jdete správným směrem, přinést nabídky na výstavy. Na druhou stranu jde o subjektivní vnímání jednotlivých lidí, nemůžete si na základě toho myslet, že jste nejlepší. Důležitější je jít dál, pracovat na sobě.
Autorka textu: Jarmila Balázová
Foto: Vojtěch Jandák
Převzato z Romano Voďi: vydává ROMEA, o. s.
