Do povědomí veřejnosti se výrazně dostal v roce 2001. Společně s Norou Fridrichovou natočil investigativní reportáž o britských imigračních kontrolách na ruzyňském letišti v době, kdy čeští Romové ve velkém opouštěli republiku a emigrovali do Kanady a Británie. Tehdy o něm ministr zahraničí dokonce řekl, že je lhář. Teď Richard Samko (33) patří k nejužšímu týmu redaktorů ČT, kteří připravují hlavní zpravodajskou relaci Události. A k tomu občas pro Romeu natáčí Desetiminutovku, v níž zpovídá hosty, kteří jsou – jak sám říká – obyčejně neobyčejní.
O čem jsi točil dnes, Ríšo?
O mistrovství v hokeji. Zítra čeká Česko a Slovensko souboj o postup do finále. Já jsem natáčel v rodině pana Brzobohatého.
Asi se v tom trochu ztrácím… U herce Radoslava Brzobohatého?
Jasně. On přece žije ve smíšeném česko-slovenském manželství a je velký hokejový fanda, takže jsem chtěl zjistit, jak to u nich doma bude během zápasu vypadat. Kdo bude komu fandit. Dozvěděl jsem se, že paní Brzobohatá bude fandit pochopitelně Slovákům, její manžel samozřejmě týmu českému. Nakonec se ale shodli na tom, že ať už vyhraje jeden, nebo druhý tým, ve finále pak budou fandit spolu – buď Čechům, nebo Slovákům.
Tak alespoň „odpočinkové“ téma po tom, co jste v posledních několika dnech sledovali v Událostech kauzu Davida Ratha, že?
To určitě.
Jak se ti mimochodem zamlouvá nová podoba hlavní zpravodajské relace České televize, k níž došlo letos na apríla? Promítly se nějakým způsobem změny v Událostech i v tvé každodenní praxi?
My jsme s tím novějším systémem práce začali už daleko dříve než s příchodem nových Událostí. Asi kolem října, kdy se do vedení zpravodajství vrátil Zdeněk Šámal. Změna Událostí byla i jedním z hlavních cílů našeho generálního ředitele Petra Dvořáka. Začali jsme zpracovávat příspěvky kreativněji, líp pracujeme s televizní grafikou. Všechno má mít hlavně nápad, což je někdy to nejtěžší. A jak se mi zamlouvá proměna Událostí? Líbí se mi hlavně nové virtuální studio. Myslím si, že celá skladba Událostí je dobrá. Akorát někdy mi vadí příliš dlouhé rozhovory, které zpomalují „našlápnutý“ začátek.
Nic proti ničemu, ale nevadí ti třeba to, že moderátorkou hlavní zpravodajské relace televize veřejné služby je člověk, který se nechá vyfotografovat v kalhotkách?
Hele, to je věc šéfů. Pokud si to tak rozhodli, ať tam takového člověka mají. Mně je to v podstatě jedno. Pokud svým vystupováním a šarmem dokáže přilákat mladší publikum, jak sama Aneta Savarová tvrdí, tak na druhou stranu proč ne? Všechno teprve ale ukáže čas, na hodnocení nových Událostí je podle mě brzo.
Zdeněk Šámal, staronový šéf zpravodajství České televize. To byl člověk, který tě tehdy v roce 1999 přijímal do práce. A za jeho šéfování začal hlavní zpravodajskou relaci moderovat i Ondřej Giňa, do té doby první romský televizní moderátor zpravodajství v ČR.
Přesně tak. Ondrovi dal Zdeněk Šámal skutečně obrovskou šanci. Zatímco většina lidí musí na pozici moderátora hlavních zpráv vyčkávat několik let, dokonce desítek let, tak Ondrovi se to podařilo během zhruba tří měsíců. On tehdy s námi chodil do žurnalistického kurzu pro Romy, který probíhal v letech 1998 – 1999 a organizovalo ho sdružení Dženo. Pak během toho začal dělat v romské redakci v Českém rozhlase, potom se objevil v televizi a hned moderoval večerní zprávy. A krátce nato i Události. Zdeněk Šámal nám dal zelenou, vedle Ondry a mě pak dalším dvěma nebo třem Romačkám. Ty se na to ale bohužel vykašlaly, i když byly z Prahy a nemusely dojíždět jako třeba tenkrát já.
Taky se to vyplatilo. Díky práci redaktora ČT se dostaneš do míst, kam se běžný smrtelník za celý svůj život nedostane. Třeba do Afghánistánu. Neměl jsi strach o svůj život, když jsi tam točil?
Já jsem tam byl třikrát. Projeli jsme Kosovo, Afghánistán a Irák. Možná to bude znít blbě, hrdinsky, ale nebál jsem se. Neměl jsem strach o život, protože jsem si nic nepřipouštěl. Celou dobu jsme tam byli s českýma vojákama na jejich základně, jen párkrát jsme vyjížděli ven, když jsme se šli třeba podívat na výcvik afghánských policistů. Kdy jsem se trochu bál, to bylo v Iráku. Ukončovali jsme návštěvu a najednou začala houkat siréna. Hrozilo prý nějaké nebezpečí. Nakonec bylo všechno v pohodě. Ale za dva dny nato tam začaly padat bomby.
Inu to je práce novináře – zajímavá, někdy asi i nebezpečná. Nicméně je to řemeslo jako každé jiné. Pro práci redaktora není nezbytné mít vystudovanou žurnalistiku. Ty sám ses vyučil v oboru kuchař-číšník, dnes reprezentuješ největší médium veřejné služby v republice. Proč je podle tebe i přesto pořád tak málo novinářů z řad Romů?
Nevím, asi je to pro některé Romy ještě pořád dost vzdálené. Téměř většina z nich vyrůstá v rodinách zedníků, tesařů, kuchařů, číšníků, ale i taxikářů. Já to znám u nás v Náchodě, to je to samé. Ale na druhou stranu si myslím, že situace se mění. Přibývá vysokoškoláků a roste úplně nová generace Romů, která si, doufejme, uvědomuje potřebu vzdělání v tomhle světě. Já bych si samozřejmě strašně přál, aby u nás v telce bylo více Romáků. Ale je dobře, že v takovém médiu Romové pracují, někteří na obrazovce ani vidět nejsou, ale jsou v práci v televizi úspěšní. Třeba Aladár Olách, ten koordinuje grafiku ve zpravodajství ČT24. Je fakt, že člověk si tu cestu musí opravdu tvrdě vyšlapat. A je jedno, jestli jste Rom nebo ne. Je to běh na dlouhou trať. Já jsem měl hodně štěstí, natrefil jsem na řadu dobrých lidí, kteří mi dávali zelenou.
Celý článek si můžete přečíst na stránkách Romea.cz zde.
Zdroj: Romea.cz; 26. 5. 2012
