Rozhovor s bývalou náměstkyní ministra školství Klárou Laurenčíkovou o inkluzivním vzdělávání.
Co je vlastně inkluzivní vzdělávání?
Inkluzivní vzdělávání je postavené na respektu individuality každého dítěte, snaží se o maximální podporu rozvoje potenciálu každého dítěte, a to zejména v hlavním vzdělávacím proudu. Souvisí rovněž s atmosférou ve škole, která by také měla být postavená na principu respektu a otevřenosti. Inkluzivní vzdělávání souvisí také s individuálním přístupem ke každému žákovi. Což ale zároveň znamená, že by k tomu měly být připravené metodiky práce učitele s obsahem učiva a počítá se také se spoluprací s rodinou, s rodiči nebo s komunitou, kde se škola nachází.
Kdy se v České republice začalo prosazovat inkluzivní vzdělávání?
Prvky inkluzivní pedagogiky můžeme nalézt už v dílech Jana Ámose Komenského. Ta myšlenka je opravdu stará. A co se týká novodobé historie, tak koncem komunistického režimu se začala rozvíjet myšlenka integrace. Řada lidí, ať už dětí, mladistvých nebo dospělých, vinou nějakého handicapu nebo zvláštnosti vybočovali z většinového vzdělávání nebo žili úplně mimo společnost a byli segregováni, vyloučeni. Společnost se tedy rozhodla, že je bude postupně integrovat neboli začleňovat zpátky. Projekt integrace je ale postavený na tom, že napřed musíme někoho vyčlenit, abychom ho mohli následně začlenit. Musí být segregován, aby mohl být integrován.
Koncept inkluze se začíná pomalu rozvíjet v několika posledních letech. A je postavený na tom, že se snaží již dopředu vytvářet takové prostředí, které by bylo připravené na přijetí každého. To tedy znamená, že člověk, který vybočuje z nějakého průměru, nepřichází do prostředí, které má řadu bariér, kde se teprve vymýšlí, jak ty bariéry eliminovat, aby v tom prostředí mohl obstojně fungovat. Na tomto principu je vlastně založená integrace. Inkluze by však měla dopředu vytvářet prostředí, které je bezbariérové, kde bariéry nejsou, kde učitelé umějí pracovat s individualitou každého žáka. Škola by rovněž měla mít možnost dosáhnout na větší finance, aby mohla zajistit nějaký zvláštní druh podpory, pokud to žák potřebuje, aby mohl ve škole dobře prosperovat. Pokud tedy hovoříme o inkluzi v prostředí školy.
Pojem inkluze se totiž objevuje i v sociálním systému, takže dnes v rámci Unie se hovoří mnohem víc o sociální inkluzi a ne o sociální integraci. Což je mi také blízké, neboť to ukazuje na spravedlivě nastavený sociální systém, který se snaží každého, kdo je v aktuální tísni, namísto aby vylučoval oslabené jedince.
Inkluze ve školách vyžaduje tedy změnu celého systému?
Ano, je to tak. Odpůrci inkluzivního vzdělávání argumentují často tím, že zastánci inkluze chtějí násilně za stávajících podmínek převádět do škol postižené děti, „vždyť ti chudáci se tam nebudou mít dobře, budou tam někde stranou kolektivu a nebudou tam prosperovat.“ Ovšem inkluzivní vzdělávání neznamená, že do stávajícího systému budeme násilně rvát děti, které v něm teď nejsou, ale měl by se přetvářet současný systém, aby celý prošel proměnou směrem k inkluzi, směrem k jinému novému způsobu fungování.
K individuálnímu přístupu k žákům se musejí připravovat pedagogové už na pedagogických fakultách a měli by mít také mnohem masivnější podporu poté, co se dostanou do praxe. Měli by mít supervizi, měli by mít také mentory. Je to samozřejmě otázka i nového způsobu financování regionálního školství tak, aby bylo možné vzdělávat menší počet žáků ve třídách, aby bylo možné získat větší normativ na zajištění konkrétní podpory, kterou škola potřebuje. Ale jinak by měl být nastaven i obsah vzdělávání. Mělo by být možné, aby někdo ve třídě měl trochu jiný obsah vzdělávání než ostatní. Jde hlavně o to, aby byly ty děti spolu. Aby se spolu učily komunikovat a spolupracovat. Společné vzdělávání je přínosem a do budoucna zakládá na soudržnější společnost, která se nebojí rozmanitosti a funguje na principu solidarity.
Jak se vlastně rozhoduje o tom, zda se dítě dostane do základní školy nebo do speciální školy?
Většinou je postup takový, že některé děti míří rovnou do speciální školy, někdy je to i na přání rodičů, protože rodiče sami mají s takovou školou zkušenost. Vnímají to prostředí jako měkčí, přátelštější a už si neuvědomují, že v těch školách dostanou děti redukovanou formu vzdělání, že nebudou mít vysokou šanci sehnat si práci jako děti z běžné školy. Pokud mají děti nějaké větší zdravotní handicapy, tak často rovnou zamíří do speciálních škol, které jsou prioritně zřízené pro děti zdravotně postižené. Ale dochází i k případům, kdy běžná škola v blízkosti bydliště děti odmítne s odůvodněním, že na jejich vzdělávání nemá podmínky, a ty děti pak obtížně hledají jinou alternativu. Pak je také skupina dětí, které nastoupí do běžných škol a ve druhé, třetí třídě se ukáže, že zaostávají za svými vrstevníky. Potom přichází na řadu poradna pedagogicko psychologická nebo speciálně pedagogické centrum, kam jsou rodiče se svými dětmi doporučeni školou. Dítě zde prochází diagnostikou, kdy na základě vyhodnocení, konkrétní diagnostiky buď je, nebo není navrženo vzdělávání ve speciální škole nebo v bývalé zvláštní škole, teď základní škole praktické.
Dochází bohužel i k tomu, že se diagnostika odehrává poměrně chybně a dítě se sociálním znevýhodněním je diagnostikováno jako dítě s lehkým mentálním postižením (LMP). Těmto dětem je pak doporučeno vzdělávání v základní škole praktické. V České republice se to týká zejména romských dětí. Děje se to proto, že se poradenský pracovník domnívá, že jim tam bude lépe, budou se tam učit pomalejším tempem, bude tam méně dětí ve třídě a podobně. Ale je tam ještě i za bé, že dítě získá poměrně redukované vzdělání. Většinu podpůrných opatření, které dítě ve speciální škole získá, lze poměrně dobře realizovat i v prostředí běžné základní školy. Jednak pokud by tomu šel systém trochu více naproti, než je tomu nyní, a jednak pokud by běžná škola měla šanci získat větší finance a vyšší finanční normativ na takové dítě, než je tomu v současné době.
Jde o zajištění potřeb, jako je třeba doprovod asistenta pedagoga nebo nějaká forma doučování po škole, příprava na další den, příprava domácích úkolů na půdě školy nebo nějaké speciální pomůcky. Záleží na potřebách konkrétních dětí, které do té školy přicházejí.
Připadá mi, že aby inkluzivní vzdělávání fungovalo, muselo by být mnohem méně žáků ve třídě.
Oni teď slibují, je otázka, jestli to tak bude, že snad bude možné regulovat počty žáků ve třídách víc, než je tomu nyní a že toto snad i ukotví do připravované reformy financování regionálního školství. Stojí za to sledovat, jak se to bude vyvíjet. A uvidíme, jak to dopadne. Ale i ve velkém heterogenním kolektivu je možné dosáhnout dobrých výsledků. Vysoký počet dětí nemusí být inkluzi na překážku, pokud učitel umí volit vhodné postupy a metodiky práce. Například kooperované učení.
Celý článek si můžete přečíst na stránkách Romea.cz zde.
Zdroj: Romea.cz; 10. 11. 2011
